„Na den musím vyjít s třiceti korunami,“ sdělila ParlamentnímListům.cz samoživitelka, která se pokoušela ucházet se o dávky na úřadu práce. „No, nevím jak jinde, ale u nás v Jihlavě se mnou na pracáku pěkně zametli,“ popsala redakci jednání. „Připadala jsem si jako somrák o něco, na co nemám nárok,“ doplnila. Klub svobodných matek jednal s Babišovou vládou, s tou Fialovou výraznou odezvu zatím nemá. Ve srovnání s dobou před dvěma lety má o 40 % víc žádostí o pomoc.

„Na den musím vyjít s třiceti korunami,“ líčí svou nelehkou situaci Monika, matka tříletých dvojčat. Na děti je sama necelý rok, partner rodinu opustil kvůli nové známosti. Na děti přispívá nepravidelně, v řádu několika stovek. „V lednu má začít soud,“ povzdechne si matka dvou synů, „bojím se ale, kolik mě to bude stát. A mám taky strach, aby soud nepřihlédl k mé špatné finanční a bytové situaci. Nechci o kluky přijít, jsou všechno, co mám!“ Černý scénář Moniku děsí i proto, že se dostala do skluzu s platbou nájemného. „Platím 15 tisíc za 2+kk v krajském městě. Už jsem to sama neutáhla, na poslední nájem jsem si musela půjčit od kamarádky. Byla jsem si vyřídit příspěvek na bydlení, ale vychází mi, že mohu dostat necelou tisícovku. To je směšné, to mi za to papírování a běhání kolem toho ani nestojí…“

Že je čerpání příspěvku na bydlení problematická záležitost, potvrzuje další žena, třicetiletá Jana, samoživitelka s jednou dcerou. „Spolkla jsem hrdost a šla jsem si o příspěvek požádat. Dnes to říká i vláda, že se lidi nemají stydět, že sociální služby jsou od toho, aby občanům pomohly. No, nevím jak jinde, ale u nás v Jihlavě se mnou na pracáku pěkně zametli.“ Sociální pracovnice prý Janu podrobila doslova křížovému výslechu a dopředu ji varovala, že dávky mohou být velmi nízké. „Měla jsem pocit, že se mi vysmívá. Když pak zjistila, že žiju s dcerou v bytě 2+1, doporučila mi, abych se přestěhovala do menšího a levnějšího. Strašný pocit to byl, připadala jsem si jako somrák o něco, na co nemám nárok.“

„Takové příběhy slýchám bohužel často,“ řekla nám Jana Silvie Dymáková, novinářka a aktivistka, která již několik let „kope“ za práva a důstojný život samoživitelek a samoživitelů. „Ženy jsou deprimované už tou samotnou těžkou situací, a pak se mají prodírat množstvím dokumentů potřebných k žádosti. Jejich vyplňování je někdy opravdu oříšek i pro zkušené profíky. No, a pak s tím jdou na pracák a doufají, že se dočkají úlevy. Místo toho je tam zpraží povýšená úřednice. Radíme proto maminkám, aby nechodily na úřady samy, ale vzaly si s sebou oporu, kamarádku, nebo v případě krize jsme schopni doprovod zajistit i my.“ Tím „my“ myslí Silvie Dymáková členy neziskové organizace Nadační fond Příběhy. Ten byl založen nedávno a jeho hlavní náplní je potravinová pomoc samoživitelům a seniorům.

„Jo, považuji se za silnou babu,“ říká další svobodná matka Helena, která se stará dokonce o čtyři děti. „Jinak to ale nejde. Abych nás uživila, silná být musím. Jen mě mrzí, že ta nejstarší dcera, bude jí letos dvanáct, už vnímá, v jakých podmínkách žijeme, a trápí ji to. Chtěla by chodit na brigády, aby nám pomohla, ale ještě kvůli věku nemůže. Chodí aspoň sousedce venčit psy, z toho má vždy pár korun… Je to smutné, ale nemám čas ani brečet nebo si zoufat. Každý den jedu na autopilota.“ Jaké má Helena zkušenosti se státní nebo neziskovou pomocí?

„Pobírám příspěvek na bydlení i doplatek, dále přídavky na děti a jsem na rodičáku s nejmladším synem. Prakticky žijeme jen z dávek, protože nemohu pracovat.“ Že by to ale bylo neochotou zapojit se do pracovního procesu, to Helena odmítá. „Já jsem velmi společenský člověk a práce jsem se nikdy nebála. Jsem vyučená prodavačka, neumím pracovat hlavou, jen manuálně. A to se práce s tolika dětmi hledá těžko. Většinou jde o práce ve výrobě, kde je to na směny, nebo nabízejí pracovní dobu, kterou bych nedokázala skloubit se školkou. Zkoušela jsem reagovat na nějaké nabídky práce z domu na internetu, ale ze všeho se vyklubal podvod nebo síťový marketing. Jsem tedy socka, ale nic jiného mi v tomhle státě nezbývá,“ krčí rameny Helena.

Samoživitelka Sandra je na tom, alespoň co se vzdělání týče, lépe. „Jako absolventka ekonomické fakulty jsem pracovala vždy na dobrých pozicích. Když jsem ale s dítětem zůstala sama, poznala jsem, jak těžké to v téhle zemi samoživitelky mají,“ potvrzuje tak zkušenost mnoha žen. „Pro děti do tří let je velmi obtížné najít hlídání, ať už v jeslích nebo v dětských skupinách. A soukromá chůva je opravdu jen pro bohaté. Zkrácené úvazky dnes nabízí opravdu málo firem, i když jak jsem zjistila, má zaměstnavatel ze zákona povinnost zkrácený úvazek nabídnout. Jenže ženy tohle nevědí, nebo se nechtějí handrkovat s přesilou. Já to chápu. Sama jsem musela hodně bojovat. Nakonec pracuji na IČO, vlastně ve švarcsystému, což taky není žádná výhra. Mám sice relativní svobodu a mohu pracovat z domu, ale nejsem nijak krytá v případě nemoci a podobně. Pořád však lepší tohle než nic.“ I Sandra však bojuje se zvýšenými náklady. „Cítit to je. Zvýšili mi nájem, platím teď necelých osmnáct tisíc, v obchodě koukám po cenovkách, vyhledávám akce. Oproti jiným samoživitelkám se mám asi líp, to si uvědomuju, ale často si říkám, sakra, proč je ten systém tak blbě nastavený? Vždyť ty ženy vychovávají budoucí daňové poplatníky! A i když jsem založením spíš pravičák, tak v tomhle případě si myslím, že o samoživitelky by se stát měl starat víc. Je to systémový problém, rozhodně se nevyřeší hned, ale někde se začít musí. Třeba právě tím, že se zajistí více jeslí, školek atd. Když ženy začnou pracovat, nejenže se zlepší jejich ekonomická situace, ale přispívá to i k hospodářskému rozvoji státu jako takového. Takže se to vrací. Nechápu, že jsou práva samoživitelek tak málo slyšet. Už jsem si říkala, že je načase vytvořit silnou lobby,“ uzavírá vyprávění Sandra.

„Poskytujeme finanční, materiální i odbornou právní pomoc rodinám samoživitelů. Za dobu naší existence jsme pomohli už stovkám rodin,“ říká Andrea Kaňáková, která se v klubu stará o PR a marketing. „Dáváme hodně podnětů a informujeme o naší činnosti ve sdělovacích prostředcích, televizi, internetovém zpravodajství, i v tisku a rozhlasu. Také se potkáváme s vládními činiteli a poslanci.“ Jaké zkušenosti s politiky v Klubu svobodných matek mají? „Předchozí vláda byla vůči našim podnětům velmi vstřícná. Měli jsme na půdě Parlamentu několik kulatých stolů a konferencí, jednali jsme několikrát s ministryní práce a sociálních věcí Janou Maláčovou. S ní jsme řešili otázku zkrácených úvazků a práci z domu pro matky, a také rozvoj dětských skupin. Jednání to byla vždy konstruktivní a příjemná. I pan Andrej Babiš se o problematiku samoživitelek a samoživitelů velmi zajímal. Se současnou vládou jsme zatím nenavázali tak silnou vazbu, ale věříme, že je to otázka času.“

Jak se probíhající krize projevila na činnosti klubu? „Evidujeme více žádostí o pomoc, ale to trvá už od dob covidu,“ sdělila nám ředitelka klubu Dana Pavlousková. „Nárůst je tam asi o 40 %, když to porovnáme s dobou před dvěma lety. Změnil se ale důvod, proč nás lidé vyhledávají. Zatímco dříve to byly převážně problémy s neplacením alimentů nebo spory o děti, tedy věci právního řádu, teď jsou to skoro výlučně otázky materiální a finanční. Maminky, ale i tatínkové, nemají na jídlo, nemají na nájem, na energie. Krize tvrdě udeřila na základní lidské potřeby, což je opravdu problém. Když totiž musíte řešit, kde vezmete na bydlení a na jídlo, jde stranou vše ostatní, což se podepisuje na psychice a celkové kondici rodičů i dětí. Snažíme se v naší organizaci pomáhat jak finančně, tak psychicky. Všechny zájemce samozřejmě důkladně prověřujeme, spolupracujeme s úřady práce, sociálními odbory měst a obcí a s azylovými domy.“